Jsme hrdi na naše zaměstnance

„Zapomenout se nedá, je to jako moje dítě,“ usmívá se čtyřiasedmdesátiletý Zdeněk Procházka z Ostravy a očima přitom přejíždí po nádržích Ústřední čistírně odpadních vod v Ostravě-Přívoze. Byl u toho, když se dílo za více než miliardu korun de facto dvakrát stavělo. Krátce po dostavbě ho totiž zničila v roce 1997 povodeň.

„To ještě nebyl dokončen půlroční zkušební provoz. Když začal déšť, tak jsme připravili čistírnu na provoz při povodni. Zvládla čistit i osm kubíků, vše fungovala perfektně, než se protrhla hráz, která vede Odru. Pak to tady všechno vlítlo, plavaly tu maringotky, auta, dokonce nějaké sklady. My jsme museli oknem přes vrátnici plavat do loděk, na kterých nás hasiči odvezli pryč,“ vzpomíná důchodce. „Došlo k totálnímu zničení čistírny a s pomocí celé republiky se začalo nanovo. Provoz se nám podařil obnovit do půl roku,“ upozornil.

Procházka patří k nestorům čistíren odpadních vod (ČOV), byl snad u stavby každé čistírny na Ostravsku v posledním půlstoletí, o čištění vody ví snad všechno. K Ostravským vodárnám a kanalizacím nastoupil v roce 1967, když přijal místo obsluhy čistírny v Třebovicích. Po roce přešel do dnes již neexistující ČOV v Přívoze, kde byl provozním mistrem a do důchodu šel v roce 2001 coby vedoucí provozu.

Podle něj se základní princip čistíren ani za 50 let nezměnil. „Čistírenství je okopírovaná příroda, jen je všechno urychlené a na rozdíl od přírody řízené,“ poukázal a dodal, že největší rozdíl mezi ČOV v Třebovicích, kde začínal, a dnešními čistírnami, je v technologiích a počtu zaměstnanců. „Pracovníků je teď tak třetina a technologie jsou dnes takové, že je vše automatické,“ řekl a pokračoval: „Když třeba porovnám lapač písku tehdy a teď, tak se to nedá srovnat. Tehdy se musel zachycený písek vyhazovat lopatama pryč, nebyla čerpadla, obsluha do něj musela vlézt, a nebylo to příjemné po stránce hygieny ani bezpečnosti,“ vysvětloval Procházka.

Většinou s úsměvem vzpomíná na to, co s vodou do čističky kolikrát připlavalo. „Jednou to byly dokonce i sáňky, to jsem nikdy nepochopil, jak se tam dostaly. Chodili k nám i lidé, zda jsme nenašli peněženku nebo jestli není v kanále, že ji ztratili. A když byly nějaké oslavy, Den horníků nebo První máj, tak po nich připlavaly třeba i stokoruny. Lidi se v tom hrabali a prali doslova špinavé peníze,“ směje se. Připustil ale, že některé nálezy veselé nebyly. Tím nejsmutnějším bylo zřejmě mrtvé novorozeně. To tehdy bylo nepříjemné,“ dodal.​

Ostravský důchodce upozornil, že zatímco v 60. letech se kladl velký důraz pouze na čistotu vody, dnes je situace jiná. „Pořád se mluvilo jen o čistotě pitné vody, tomu se podřizovalo všechno, takže když jsme pak chtěli něco investovat v čistírně, kolikrát nebyly peníze. Dnes se naštěstí myslí hodně na ekologii a čištění vod.“

Text: Pavel Karban, Právo